Tetřívek obecný je jedinečný ptačí druh s výjimečnou přírodovědnou a kulturní hodnotou. Plachý tetřívek vyvolává romantické představy tajemného obyvatele odlehlých a nepřístupných míst jako jsou slatiny, rašeliniště či vřesoviště. Okázalé předvádění tetřívků a tetřevů na tokaništích fascinovalo lidstvo již od nepaměti. Tetřívek má za sebou také dlouhou historii jako lovný pták. Jeho lov býval vrcholným loveckým zážitkem. Společně s tetřevem dal základ mnoha místním geografickým jménům a pojmenováním.
Tetřívek býval ozdobou naší krajiny. Černý kohout (viz kresba) upoutá nápadnými, krvavě červenými pouškami nad očima a ocasem, jenž v toku rozevírá do širokého vějíře. Naproti tomu nenápadné hnědé zbarvení samičky jí pomáhá zajistit pokračování rodu. Starost o hnízdo, snůšku a mláďata je totiž její výsadou. Stejně jako u jiných kurovitých kuřata vodí a vyhledává jim potravu, nejrpve drobný hmyz a posléze i potravu dospělých tvořenou brusnicemi, vřesem, jehnědami či pupeny dřevin.
Tetřívek je stálý pták a dostatek kvalitní potravy na podzim je nezbytným předpokladem pro přečkání zimy. Při vyšší sněhové pokrývce vzdoruje zimě ukrytý do záhrabu ve sněhu. Větve stromů, především bříz, mu poskytují místo pro hřadování. S příchodem jara nastává nejslavnější tetřívčí čas – tok. Již v březnu se kohout vybarví do lesklého svatebního šatu. Bublání tetřívků, kterým dávají samci najevo svoji touhu po námluvách, se nese noční krajinou někdy již dlouho před rozedněním. Od svítání se kohouti předvádějí samičkám na tradičních, odlehlých a otevřených prostranstvích a soupeří o jejich přízeň. Svádějí přitom řadu soubojů, které jsou naštěstí nekrvavé. Avšak spatřit dnes větší množství kohoutů na tokaništi je velká vzácnost.
Tetřívek obecný totiž z naší přírody dramaticky ubývá a jeho stavy poklesly na kritickou úroveň. Zatímco dříve býval souvisle rozšířen v celé západní a střední Evropě, dnes se vyskytuje pouze ostrůvkovitě a izolovaně od těžiště jeho současného výskytu na Sibiři a ve Skandinávii. Pokles početnosti započal před více než sto lety. Na území České republiky dosáhla jeho populace patrně největší početnosti okolo roku 1910. Od té doby ubývá, nejvíce však v posledních čtyřiceti letech. V osmdesátých letech byl zaznamenán jeho dočasný vzestup v imisemi poškozených lesích v pohraničních oblastech a vojenských výcvikových prostorech. Plochy vzniklé na místech poškozených lesních porostů tetřívkovi poskytly dočasně vhodné stanoviště.
Tetřívek je druh citlivý na změny v jím preferovaném prostředí. K životu potřebuje otevřenou krajinu s nízkým zapojením dřevin. Vyhledává lesy prostoupené světlinami s porosty borůvčí, brusinek a vřesu, které mu poskytují potravu i úkryt. Vysoušení rašelinišť, zarůstání či zastavování otevřených ploch, intenzivní lesnické hospodaření a nadměrné turistické či sportovní aktivity mění krajinu. Ubývá tak míst k životu pro tetřívka. Oslabené, málo početné populace jsou ohroženy predátory jako prase divoké, liška nebo jezevec a nepřízní počasí.
Současný stav populace tetřívka v České republice je odhadován na 800–1000 kohoutů. Posledními výspami jeho rozšíření se staly oblasti pohraničních pohoří a některé vojenské újezdy. Rovněž oblast Labských pískovců bývala pro tetřívka domovem. Poslední tokající tetřívci obecní byli zaznamenáni v oblasti Vysokého Sněžníku, Rájce a Tisé. V důsledku rozvoje lesa na imisních holinách však tetřívek ztratil vhodná stanoviště. Před vymizením lze tetřívka ochránit zamezením likvidace jeho prostředí a vytvářením nových vhodných biotopů.
