Neodcházím! Jen se měním. A nástrojem změny je kůrovec
V Národním parku České Švýcarsko nacházíme dva zcela odlišné typy lesa. Jeden je přirozený (nebo přírodě blízký), svým složením dokáže být velmi pestrý. Odolává mnoha nepříznivým vlivům, kterým je vystaven. V létě snáší dlouhodobá sucha, v zimě tvrdé mrazy.
Druhý typ lesa byl v minulosti zakládán lidmi, naposledy ve 20. a 30. letech minulého století po rozsáhlé mniškové kalamitě, která zdecimovala předchozí nepůvodní lidmi založený les. Ve snaze relativně rychle získat dobře zpracovatelné dřevo nechali lesní hospodáři vysázet nové smrkové kultury. Na zdejších nepříliš vhodných stanovištích však byly smrčiny vždy náchylné a závislé na lidské péči.
Chtěli jste mne mít podle vlastních představ. Ale já jsem ve skutečnosti jiný!
Aby člověk v lesích mohl pohodlně a bez velké námahy hospodařit, musely být čisté, stromy stejného druhu a věku, co nejrovnější a pravidelně uspořádané. Proto pod slovem les chápeme mnohem více lesy kulturní, než ty přirozené.
Na přirozené lesy naopak máme tendenci hledět skrz prsty. Mnohdy mluvíme o nepořádku, houští, špatně snášíme pohledy na odumírající či dokonce mrtvé stromy, tlející dřevo ležící křížem krážem. Ale právě to je skutečná podstata přirozeného lesa. Žije pestře a vlastním řádem.
Vychovali jste mne citlivého a náchylného k nemocem. A pak se museli dlouhé roky bát, že přijde "on"
Samostatnou kapitolou (nejen) v Národním parku České Švýcarsko jsou již zmíněné smrkové monokultury. Smrk je dřevinou, které vyhovuje chlad a deštivé počasí, proto jej přirozeně nacházíme především v horách. Přesto se lidé rozhodli pěstovat jej i na území Českého Švýcarska, v nízkých nadmořských výškách a na rychle vysychajícím písčitém podloží.
Mělký talířový kořenový systém smrků proto v suchých obdobích nedosáhne k vodě. Stromy se dostávají do stresu. A nejen ony. Strachují se i lidé, protože vědí, že oslabené stromy jsou vyhledávány lýkožroutem smrkovým. Obávaný „kůrovec“! Při sebemenším náznaku jeho přítomnosti se jej proto lidé snažili co nejrychleji z lesa odstranit.
Pak jste pochopili a snažili se mne změnit. Abych byl silnější a zůstal zelený...
Kulturní smrčiny dělaly od samého vzniku národního parku starost i jeho lesníkům. Vytvořili plán, jak je postupně přeměňovat na lesy, které budou přírodě bližší. Nástrojem ochránců přírody se staly motorové pily a harvestory. Cílem bylo pustit do lesa větší množství světla, aby se mohly vyvíjet přirozenější dřeviny v jeho nižších patrech. A udržet tak les v zeleném stavu co nejdéle.
V ideálním případě by se v národních parcích nemělo téměř vůbec kácet, ale ve smrkových monokulturách Českého Švýcarska se věci měly jinak. Smrčiny díky tomu řídly a u jejich paty se začal rozvíjet zárodek nového lesa. Je třeba přiznat, že veřejnost vnímala lesnické zásahy spojené s přeměnou lesů s nedůvěrou. Ochrana přírody a těžké stroje? To nejde moc dohromady.
Ale sucho a teplo vás předběhlo. A „on“ přišel vykonat svůj úkol...
Do roku 2017 se smrčiny dařilo přeměňovat poměrně dobře, za sedmnáct let existence národního parku správa přetvořila zhruba čtvrtinu z nich (a za stejnou dobu nevysadila jediný smrk). Ale v roce 2018 se úplně změnily podmínky. V létě nastalo dlouhodobé sucho. Takové, že vyschly i některé potoky. Tomu navíc předcházely dvě vichřice – Herwart na podzim 2017 a Friederike na jaře 2018.
Přesto, že se podařilo smrky poškozené vichřicemi ze zásahových zón národního parku odstranit, vznikly v lesích podmínky, které lýkožroutu smrkovému vyhovují. Ten pak postupně napadal další smrky oslabené dlouho trvajícím suchem a vysokými letními teplotami.
Bojovali jste o mě. Ale příroda byla na „jeho“ straně
Správci národního parku stále neztráceli naději, že se podmínky změní a že tedy je smysluplné snažit se rychlý postup lýkožrouta smrkového brzdit, či dokonce zastavit. Mohlo se ochladit, začít pršet. Ale k tomu nedošlo...
Kůrovec se začal lavinovitě šířit do porostů, které byly oslabené nejvíce. Snahy brzdit jeho postup pokácením napadených stromů, jejich odkorněním a odvozem z lesa vedly ke vzniku rozsáhlých holých ploch v samotném nitru národního parku.
A pak jste pochopili, že potřebuji jen vaši důvěru. Umím si pomoct sám...
Standardní metody boje proti kůrovci v klimaticky extrémním roce 2018 nevedly k očekávanému výsledku. Pokud by se na přístupu nic nezměnilo a sucho pokračovalo, vznikaly by další a další holé plochy, na kterých by obnovu lesa ztěžovaly extrémní stanovištní podmínky. V létě horko a sucho, v zimě mráz.
Přitom les už několikrát i přímo v národním parku ukázal, jak rychle se dokáže obnovit sám. Třeba po požáru u Jetřichovic v roce 2006. Stojící uschlé smrky (v Jetřichovicích to byly borovice) při obnově mohou stále být k užitku. Poskytnou cenný stín, zabrání vysušování a přehřívání půdy a během postupného rozkladu dodají půdě i živiny.
Teď vidíte suché stromy a myslíte si, že jsem mrtvý. A přitom jsem tak plný života!
Lidé při pohledu na odumřelé stromy mluví o mrtvém lese. Snad nic není vzdálenějšího skutečnosti. Samozřejmě, stromy horního patra lesa odumřely. Samy se však stávají životním prostorem pro pestrou škálu hmyzu či hub. A na hmyz a houby se vážou další a další druhy.
V podrostu díky stínu a živinám z odumřelých stromů vzniká prostor pro byliny i dřeviny. Semena v půdě na jaře vzklíčí a během krátké doby se podrost zazelená. A v neposlední řadě je tu často i střední patro lesa, dosud malé stromy, které rostly kvůli značné míře zastínění pomalu, nyní dostávají nový impulz pro svůj vývoj.
Budu zas zdravý a silný. Právě se nadechuji k novému růstu...
Nový les povstane velmi rychle. Jeho tvář bude výrazně jiná, a čeká jej jiná cesta, než současné kulturní smrčiny. Na počátku převáží takzvané pionýrské dřeviny. Bříza, jeřáb či borovice. Postupně se přidají další, mezi nimi buky, duby, habry. Někdy ještě s drobnou lidskou pomocí, jako tomu bývá v případě jedlí bělokorých.
Jistě se můžeme zaměřit na zánik současných smrčin. Právě tak však můžeme být svědky zrodu lesa nového, zdravého a divokého. Takového lesa, který může být životním prostorem pestrého množství druhů a který současně slouží člověku jako místo, na kterém se může těšit ze sledování chodu přírodních procesů.
Nemějte mu to za zlé. Plní úkol, který mu příroda dala!
Lýkožrout smrkový. Kůrovec. Poměrně malý brouk, jehož jméno skloňujeme snad ve všech pádech. Brouk, jehož se často bojíme, z nějž máme respekt. Máme jej vinit z toho, že hubí naše smrkové lesy?
Plní úkol, který mu uložila Příroda. Vyhledává oslabené smrky či celé skupiny smrků a zahubí je tím, že požírá lýko, kterým proudí ve stromu živiny. V příhodných podmínkách se dokáže velmi rychle namnožit (v teplých a suchých letech vytvoří až 4 generace ročně!). Prostřeli jsme mu stůl, a to opakovaně. Změny klimatu mu také hrají do karet. Není tedy divu, že se mu dnes tak daří. I lidé z něj však mohou mít užitek, vždyť zřetelně ukazuje cestu, kterou by se odpovědný lesník již neměl vydat.
